Proč mám tolik projektů?

2026-08-16

Protože není čas ztrácet čas.

Občas se mě někdo zeptá, proč mám rozdělaných tolik projektů.

Upřímně?

Protože je dělám moc rychle na to, abych dělal jen jeden.

Dřív to vypadalo jinak.

Vymyslel jsem něco.

Začal jsem to dělat.

Zjistil jsem, že to bude trvat tři týdny.

Rozbil jsem to.

Opravil jsem to.

Zjistil jsem, že jsem zapomněl na něco, co jsem měl vyřešit na začátku.

A za měsíc jsem měl jeden projekt.

Dneska je situace jiná.

Mám AI tým.

Agenti píšou kód.

Jiní ho kontrolují.

Další testují.

Další hledají chyby.

Dělají to, co bych dřív dělal já. Rychle. Přesně. Bez keců.

A hlavně:

Nemusím čekat, až jeden projekt skončí, abych začal další.

Protože projekt stejně potřebuje čekat

Když dokážeš projekt postavit za den, neznamená to, že je za den hotový.

Musí si lehnout.

Musíš ho používat.

Rozbít.

Nechat ho chvíli běžet.

Zjistit, co tě začne rozčilovat po třech hodinách.

Co tě začne točit po třech dnech.

Co nenapadlo ani tebe, ani AI.

A tady je ta matematika.

Když projekt stavíš měsíc, není problém dělat jeden.

Stejně měsíc čekáš.

Když ho postavíš za den, ale testování potřebuje týden, máš najednou šest dní, kdy můžeš dělat něco jiného.

Tak proč bych seděl a koukal na loading bar?

To by bylo plýtvání časem.

Takže jich dělám víc

Projekt A se staví.

Projekt B se testuje.

Projekt C čeká na moje rozhodnutí.

Projekt D hledá chybu.

Projekt E se právě nasadil.

Projekt F jsem mezitím zjistil, že je úplná píčovina, takže jsem ho zabil.

A projekt G jsem začal včera, protože mě napadla věc, která byla ještě lepší.

To není chaos.

Teda...

Je.

Ale už jsem si na něj postavil nábytek.

Protože AI zkrátila dobu, kdy člověk čeká na výrobu.

A když výroba přestane být bottleneck, bottleneck se přesune jinam.

Najednou není problém:

„Jak rychle to postavím?"

Ale:

„Kolik věcí dokážu nechat běžet, aniž bych se v tom posral?"

A tady vzniká další problém

Když máš dva projekty, přehled máš v hlavě.

Když jich máš deset, uděláš si seznam.

Když jich máš třicet, uděláš si dashboard.

A když máš dashboardů tolik, že už nevíš, na kterém dashboardu je který dashboard...

uděláš si dashboard na dashboardy.

Nekecám.

Postavil jsem si ho.

Říkám tomu launchpad.

Startovní obrazovka pro celý můj digitální bordel.

Z jednoho místa vidím, co existuje, co běží, co se staví, co čeká a co potřebuje moji pozornost.

Protože problém velkého množství AI projektů není jejich výroba.

Ta je dneska směšně levná.

Problém je neztratit se v tom, co jsi vyrobil.

Jenže ani dashboard nestačí

Dashboard ti řekne, že build prošel.

Že test spadl.

Že něco běží.

Že něco čeká.

Ale dashboard ti neřekne:

„Hele, tenhle projekt je možná úplná blbost."

Tak jsem přidal další vrstvu.

Automatizované novináře.

AI agenti, kteří obíhají moje projekty.

Čtou, co se tam děje.

Sledují změny.

Dívají se na výsledky.

Porovnávají, co bylo předtím a co je teď.

A píšou z toho vlastní noviny.

Ne proto, abych měl další hezký dashboard.

Ale proto, abych to dokázal přečíst jako člověk.

Protože tabulka s třiceti statusy je pořád tabulka.

AI novinář mi místo toho může říct:

„Hele, tenhle projekt už tři dny buildí stejnou věc. Možná by nebylo špatný zjistit proč."

Nebo:

„Nová verze je rychlejší, ale rozbila onboarding."

Nebo:

„Tahle funkce vypadá hezky, ale podle testů ji skoro nikdo nepoužije."

Tohle je pro mě mnohem zajímavější než další zelená fajfka.

Protože mě to popíchne.

A přesně to chci.

Ne další obrazovku, která mi řekne, že všechno je OK.

Chci někoho, kdo řekne:

„Hele. Tohle je možná píčovina."

A nejlepší je, že noviny nemusím číst jen já

Když AI novinář najde problém, jeho report nemusí skončit u mě.

Může putovat dál.

Dalším agentům.

Těm, kteří se starají o kód.

Takže vzniká něco jako malý organismus:

Projekt → monitoring → novinář → kritika → coding agent → patch → test → zpátky.

Projekt něco udělá.

Někdo to sleduje.

Někdo to zkritizuje.

Jiný agent navrhne opravu.

Další ji implementuje.

Další ji otestuje.

A já se do toho nemusím montovat, pokud není potřeba moje rozhodnutí.

Ale pořád mám možnost do toho vstoupit.

Protože nechci postavit autonomní továrnu, která bude autonomně vyrábět píčoviny.

Chci systém, který mě bude popichovat a zároveň poslouchat.

Ukáže mi:

„Tady je problém."

„Tady něco smrdí."

„Tohle by šlo udělat líp."

„Tohle je naopak dobrý."

A pokud s kritikou souhlasím:

„Tak to oprav."

A jde to dál.

Nedávno jsem dělal audit Gateway

Koukám na aktuální stav.

A tam:

140 aktivních sessionů.

Sto čtyřicet.

Simultánně.

Ne sto čtyřicet lidí.

Robotů.

Některý píšou.

Některý testujou.

Některý opravujou.

Některý čekaj.

Některý hledaj chyby.

A některý pravděpodobně dělaj něco, o čem v tu chvíli ani nevím.

Protože dřív jsem byl já.

Jeden člověk.

Jeden mozek.

Jedna klávesnice.

Jedna věc.

Teď jsem spíš dispečer.

Řeknu:

„Tohle postav."

A někde se něco rozjede.

„Otestuj to."

Rozjede se další.

„Najdi, proč to padá."

Další agent.

„Mrkni, jestli to dává smysl."

Další.

A zatímco oni pracují, já přemýšlím nad něčím úplně jiným.

A víš, co je na tom nejlepší?

Nemusel jsem se kvůli tomu stát chobotnicí.

Protože kdybych měl dělat všechno tohle sám, potřeboval bych minimálně osm rukou.

Dvě na klávesnici.

Dvě na debugging.

Dvě na testování.

Jednu na kafe.

A jednu na to, abych se držel za hlavu.

A pořád bych nestíhal.

Takže jsem si místo toho pořídil roboty.

A ti mají jednu krásnou vlastnost.

Robot se nehádá, jestli je lepší A nebo B.

Nedělá poradu.

Nejde na oběd.

Nepotřebuje dovolenou.

Prostě dostane úkol.

A maká.

A tohle je podle mě skutečná síla AI

Ne že se zeptáš:

„Jaké je hlavní město Německa?"

A ono odpoví:

„Berlín."

Super.

To uměl internet.

Tohle není revoluce.

Revoluce je, když řekneš:

„Postav mi to."

A ono to začne stavět.

Pak:

„Otestuj to."

A ono to testuje.

„Najdi chyby."

Hledá chyby.

„Oprav je."

Opravuje.

„Nasadit."

Nasazuje.

A zatímco jedna věc běží, dalších deset se připravuje.

Dalších třicet čeká.

A dalších sto čtyřicet sessionů si někde žije vlastním životem.

Tohle už není chatbot.

Tohle je infrastruktura pro práci.

A právě proto mám tolik projektů

Ne proto, že bych neuměl dokončovat.

Ne proto, že bych si potřeboval dokazovat, že mám pořád nové nápady.

A už vůbec ne proto, že bych si otevřel další Notion tabulku a pojmenoval ji:

PROJECTS 2026 FINAL FINAL 2.

Mám tolik projektů, protože rychlost výroby překonala rychlost, kterou dokážu všechno osobně zpracovat.

A to je úplně nový problém.

Dřív byl problém:

Nemám čas.

Dneska je problém:

Mám příliš mnoho věcí, které se mezitím dějí.

Takže jsem si musel postavit systém, který mi je přeloží zpátky do lidské řeči.

Launchpad.

Dashboardy.

Monitoring.

AI novináři.

Coding agenti.

Testovací agenti.

A mezi tím já.

Ne jako člověk, který všechno dělá.

Ale jako člověk, který rozhoduje, co má smysl dělat.