Legendário

Zlí holubi se vracejí. Vždy. Bez výjimky.

Zlí holubi se vracejí. Vždy. Bez výjimky.

Nechcete je a oni přijdou zpátky. Na parapetu, na autě, na lavičce. Holubi. Důkaz? Hovno. Vrací se jako chuť na pivo, bolest zad a myšlenky na nesmysly. Nepotřebují pozvání. Mají klíč.

Tohle není o smůle. Tohle není o náhodě. Tohle je o době. Svět, kde "docela dobrý" je na potlesk. Věci se testují, jestli přežijou záruku. Ne na to, jestli jsou kvalitní. Rozdíl mezi těmahle dvěma věcma je přesně tak velký, aby se do něj vešlo všechno, co vás jednou překvapí ve špatnou chvíli. Auta. Kondomy. Reklamní propisky. Docela dobrý. Potlesk.

Já doufám, že v příštím životě budu holub

To bude moje šťastná reinkarnace. Ráno do McDonaldu, sním hranolku nebo dvě. Vyletím hodně vysoko. Přesně tak vysoko, abych ještě viděl, kdo kde je. Shora bych se na ně podíval, zaměřil. Užíval si ten okamžik, než se země zeptá — co to po mně letí?

A potom — pomstobomba odjištěna, pomstobomba připravena. Pošlu to tam jako profík. Chci slyšet takový to komiksový — "Ehh... půůp." "ŠPLÍÍCH."

Legendário. Legendário. Když dojde munice? Zpátky do muničního skladu, k McKakáči. Natankovat. Další kolo.

A víte, co je na holubech nejlepší?

Nikdo neřekne "docela dobrý". Nikdo nechce záruku. Nikdo je netestuje. Oni prostě přiletí. Ukážou, co umí. Holubi se neptají, jestli s tím jsme v pohodě. Nepřemýšlejí, co lidi řeknou o jejich nápadu. Oni to udělají.

Nezajímá je, jestli někomu něco nevoní. Neřeší, kdo bude tleskat. Prostě — vždy. Bez výjimky.

Zlí holubi se vracejí.