Kdo neviděl, neuvěří. Kdo viděl, nechápe.

Kdo neviděl, neuvěří.

Kdo viděl, nechápe.

Já to používám každý den.

Celý den.

A stejně na to pořád čumím jak blázen.

Protože člověk si na AI zvykne strašně rychle.

Před dvěma lety byl chatbot něco neuvěřitelnýho.

Napíšete otázku.

On odpoví.

Umí psát.

Umí překládat.

Umí programovat.

Umí vám vysvětlit fyziku.

Umí vám napsat email.

To bylo hustý.

Fakt hustý.

Dneska už je to skoro kalkulačka.

A pak zjistíte, že chatbot byl vlastně jen začátek.

Protože co když místo jednoho AI máte tým?

Ne jeden mozek.

Ale několik.

Jeden něco napíše.

Druhej to zkontroluje.

Třetí hledá chyby.

Čtvrtej řeší, proč to nefunguje.

Pátej to opraví.

Šestej se podívá, jestli ta oprava nerozbila něco jinýho.

A vy?

Vy jim jen řeknete, co chcete.

Tohle je přesně moment, kdy se vám začne trochu měnit představa o tom, co vlastně znamená „pracovat s počítačem“.

Já mám vlastní systém.

Mám projekty.

Mám checklisty.

Řeknu jim, co se má udělat.

Kliknu.

A oni začnou makat.

Ne jako chatbot.

Ne jako nástroj, kterej čeká, až mu zase něco napíšete.

Prostě pracují.

Na projektu.

Samostatně.

Jeden udělá svoji část.

Další pokračuje.

Někde se objeví chyba.

A já se o ní ani nedozvím.

Protože ji najdou.

Opraví.

Otestují.

A pokračují dál.

A na konci dostanu hotovou věc.

To je ta část, která mě pořád fascinuje.

Protože ještě nedávno jsem byl já.

Jeden člověk.

Jeden mozek.

Jeden pár rukou.

A když jsem chtěl něco vytvořit, musel jsem všechno dělat postupně.

Vymyslet.

Naplánovat.

Napsat.

Otestovat.

Najít chybu.

Opravit.

Znovu otestovat.

A pak další část.

A další.

A další.

Dneska můžu část tohohle procesu rozdělit mezi několik agentů.

A najednou se nestane to, že mám rychlejšího asistenta.

Mám úplně jiný způsob práce.

To je podle mě důležitý rozlišit.

AI agent není jen chatbot, kterej umí kliknout na tlačítko.

Je to něco jinýho.

Je to kus práce, kterej můžete delegovat.

A když jich máte víc, můžete delegovat celej proces.

Nedávno jsem to testoval na novinářský agentuře.

Nechal jsem několik agentů pracovat na projektu, kterej měl vytvořit web pro repery.

Jeden řešil jednu věc.

Další jinou.

Další kontroloval výsledek.

A pak jsem se na to díval.

A říkal jsem si:

Co to kurva je?

Protože mozek chápe, co se děje.

Ale zároveň to nechce přijmout.

Ještě před chvílí byl počítač nástroj.

Teď je to pracovní prostředí plný lidí, který tam nejsou.

A přesto pracují.

Programování používám tímhle způsobem prakticky nonstop.

A čím víc to používám, tím absurdnější mi připadá, jak rychle jsme se sem dostali.

Protože nejde jen o to, že AI umí napsat kód.

To už nikoho moc nepřekvapí.

Jde o to, že jí můžete dát úkol.

Dát jí prostředí.

Dát jí nástroje.

Dát jí pravidla.

A nechat ji pracovat.

To je úplně jiná liga.

Ještě nedávno jste museli počítači přesně říct, co má udělat.

Pak přišel chatbot a mohli jste mu říct, co chcete.

A teď mu můžete říct:

Tady máš projekt. Udělej to.

A on to udělá.

Nebo to podělá.

Najde proč.

Opraví to.

A udělá to znovu.

A právě tohle je podle mě ta chvíle, kdy se AI přestává podobat nástroji.

Ne proto, že by byla nějaká magická bytost.

Ale protože přebírá část samotný práce.

A to je obrovský rozdíl.

Když jsem před dvaceti lety programoval, moje rychlost byla omezená hlavně mnou.

Kolik toho zvládnu napsat.

Kolik toho zvládnu zkontrolovat.

Kolik hodin vydržím sedět.

Kolik chyb přehlídnu.

Dneska můžu vytvořit systém, kde se moje práce násobí.

Já přemýšlím.

Já rozhoduju.

Já určuju směr.

A stroje mezitím makají.

Jeden.

Dva.

Pět.

Deset.

Kolik jich potřebuju.

A najednou začíná být zajímavější otázka úplně jiná:

Kolik práce dokáže udělat jeden člověk, když už nemusí dělat všechno sám?

Tohle mě fascinuje možná víc než samotná AI.

Protože AI sama o sobě je jen technologie.

Ale AI tým je změna způsobu práce.

A podle mě jsme pořád úplně na začátku.

Lidi se pořád baví o tom, jestli AI napíše lepší text než člověk.

Jestli udělá lepší obrázek.

Jestli naprogramuje lepší aplikaci.

To všechno je zajímavý.

Ale podle mě se díváme na špatnou věc.

Nejde o to, jestli jeden AI model umí něco lépe než člověk.

Jde o to, co dokáže člověk, kterej má za sebou tým AI.

Protože pak už nesrovnáváte člověka proti stroji.

Srovnáváte člověka proti člověku.

Jeden pracuje sám.

Druhej má za sebou deset digitálních kolegů.

A pak si zkuste tipnout, kdo toho za den udělá víc.

Kdo neviděl, neuvěří.

Kdo viděl, nechápe.

A já to vidím každej den.

Pořád.

A pořád mě to fascinuje stejným způsobem.

Protože to funguje tak zatraceně dobře.

Před dvěma lety byl chatbot vrchol.

Dneska mu řeknu:

„Tady máš projekt. Tady je checklist. Udělej to.“

Klik.

A jdu dělat něco jinýho.

A když se vrátím, někde tam běží práce.

Něco se vytvořilo.

Něco se opravilo.

Něco se otestovalo.

A možná je to přesně ten moment, kdy jsme přestali AI používat jako nástroj.

A začali jsme s ní pracovat.

Vím, není to hustý. Je to mega-hustý.

A mám podezření, že to, co nám dnes připadá jako magie, bude za pár let úplně normální.

Což je možná na celé věci to nejděsivější.

A zároveň nejvíc fascinující.